Tržnice na Cejlu

Vlastní malé náměstíčko se nečekaně otevírá okolo budovy bývalé tržnice, později tělocvičny, kina a koncertní síně v domovní soutěsce ulice Cejlu na někdejší periferii Brna. Litinovo-ocelová hala se zajímavým osudem na adrese Radlas 2 od roku 2019 nezadržitelně chátrá navzdory svojí památkové ochraně.

Tržnice alias kino alias Concert hall Radost vpředvečer vrcholícího léta roku 2025.

Historie

Svojí bohatou zdobností budova mírně převyšuje zvyklosti brněnské architektury konce 19. století. Napovídá tak cosi o svém středomořském původu.

Potřebu vystavět tržnici, která by sloužila zásobování enormně zvýšeného počtu obyvatel předměstských čtvrtí Horního a Dolního Cejlu vyřešili v létech 1890 až 1891 brněnští radní způsobem doslova neoriginálním: se svolením autora Ing. Isidora Vauchniga (též zmíněn jako Wauchnig, Isidor v českých zdrojích nesprávně jako Igor) nechali postavit při křižovatce Cejlu a Valchy kopii jedné ze dvou hal tržnice v Chorvatské Rijece z let 1880–1881 (tehdy se ještě obě města nacházela v jednom státě). Řešení bylo efektivní nejen proto, že projekt budovy nebylo téměř nutné upravovat, ale také proto, že mohly být využity výrobní prostředky společnosti Österreichisch Alpine Montangesellschaft ze Štýrského Hradce, která zřejmě stavěla i původní rijeckou tržnici.

Stísněné podmínky na Cejlu, kde už tou dobou probíhalo intenzivní zahušťování průmyslových areálů na obou březích Svitavského náhonu, nedovolily výstavbu více než jedné haly, která měla sloužit především prodeji ovoce a zeleniny z obcí okolo Brna (od roku 1829 platila v Brně městská daň na potraviny a prodejci museli dovážené zboží na hranici města proclít). Tomu odpovídá i štuková výzdoba vnější fasády tržnice.

Již po sedmi létech, v roce 1898, byla tržnice přestavěna na tělocvičnu německého cvičebního spolku Turnverein; nicméně v roce 1912 byla opět změněna na tržnici. Tou byla však opět jen chvíli, nanejvýš do roku 1926, kdy již bylo v budově prokazatelně kino. Kino přežilo na místě i 2. světovou válku a bez výrazné údržby se dožilo pod názvem Radost roku 1993, díky čemuž bylo proslavené svým historickým a poničeným interiérem, jak se na Cejl sluší a patří. V této etapě svého využití získala v roce 1958 budova památkovou ochranu. Sál zamýšlený pro tržnici tak byl nejdéle právě kinem a to po dobu 67 let, během kterých doprovodily projekce též živá představení a varieté.

V 90. létech 20. století bylo kino přestavěno opět na tělocvičnu - po krátkém obodbí tanečního sálu v podobě squashové herny a bowlingových drah v podzemí. Zatím poslední přestavbou pak byla v roce 2016 změna na koncertní halu, přičemž kuželky v podzemí už zůstaly. Od roku 2019 je pak Radost, ať už název znamená aktuálně cokoliv, opuštěná a nevyužívaná. V roce 2025 patřila budova brněnské společnosti LEVI, spol. s.r.o., která provozuje několik horských chat a turistickou infrastrukturu v Jeseníkách.

Popis

Rámy, či chcete-li edikuly, zdobící budovu štukovými rozvilinami rostlinných motivů, se nachází ve dvojicích zepředu a po obou bocích budovy. Je jich tak celkem šest, z toho pět je viditelných, čtyři jsme vyfotili a jsou na nich celkem pouze tři rostlinné motivy: uprostřed je buď kukuřice, chmel nebo květ svlačce.

Trojpodlažní budova obdélníkového půdorysu o rozměrech 18 m × 42 m je obrácena do městské třídy Cejlu svým užším průčelím členěným na pět okenních os. Centrální vchod je po obou stranách lemován dvojicí tabulkových oken a na nároží jsou místo výplně oken štukové reliéfy ovoce, zeleniny a květin lemované zděnými pilastry. Obdobně, tj. z masivního omítaného zdiva, nicméně bez štukové výzdoby je pojato zadní průčelí stavby obrácené do ulice Valchy.

Naproti tomu oba boky budovy (ulice Rdlas, Valcha) jsou ve většině délky tvořeny arkádovitou kovovou konstrukcí vystavěnou na zděném soklu a tvořenou čtrnácti tabulkovými okny zakončenými naznačenou klenbou. Přesto, že bývá konstrukce v pramenech označována jako ocelová, jsou převděpodobně nejméně nosné sloupy vyrobeny z litiny. Celá vnější fasáda je bohatě zdobena vrstevnatými římsami a kvádrovanou bosáží, přední a zadní průčelí se zdvíhá do trojúhelníkových atik a klenby jsou doplněny volutovými klenáky. Mírou vnější zdobnosti tak tržnice vybočuje ze soudobé brněnské architektury, čímž mimoděk prozrazuje svůj středomořský původ.

Uvnitř je budova podstatně méně zdobná, k čemuž přispěly zejména četné rekonstrukce v průběhu téměř jednoho a půl století. Podzemní podlaží, které původně sloužilo jako zázemí tržnice, je v současnosti upraveno na bowlingové dráhy, kuchyni a technické prostory, v přízemí se nachází prostory restaurace, hlavního a pobočného tanečního sálu a zázemí kulturního centra. Poschodí je pak omezeno jen na prostor ochozu nad hlavním sálem, kde došlo k druhotnému zazdění původních tabulkových oken a dvojice plochých ramp uvnitř průčelních rizalitů. Na straně do Cejlu je rampa využita jako horní sál restaurace, naopak zadní rampa slouží jako kancelář pro vedení budovy s oknem do hlavního sálu.

Od roku 2019 je budova pustá a nevyužívaná, po několika útocích ze strany vandalů a zlodějů byl hlavní vchod z ulice Cejlu překryt dřevoštípkovou deskou. Ačkoliv je budova památkově chráněná, díky svému stavu strádá a čeká na rekonstrukci a lepší využití v budoucnosti.

Budova tržnice, později kina, bowlingu a koncertní haly nesla část svého života také název Radost, zděděnou od nedalekého divadla.

Smutné průčelí opuštěné tržnice dnes ničím nepřipomíná čilý ruch trhovkyň a jejich zákazníků, který kdysi oživoval prostřední část Cejlu. Zmrtvělá budova je svědkem lhostejného projíždění tisíců lidí v tramvajích a autech, která tu nezastavují.

Přestože některé prameny uvídějí, že tržnice je po bocích lemována 16 segmentovými okny, ve skutečnosti je tabulkových litinových oken jenom 14.

Okolo budovy tržnice se rozkládá malé stinné náměstíčko, ve skutečnosti tvořené ulicemi Valchou a Radlasem. Kdysi do něj symetricky ústila také ulice Barvířská, ale tu si v souvislosti s ražbou kolektorů zaslepily a zabraly pro sebe Technické sítě Brno.

Za hlavním vchodem se nachází bar restaurace. Původně tu byl vstup do kina, tělocivčny nebo tančírny. Vposledku pak místo, kam si obyvatelé Cejlu ilegálně chodili pro téměř nevyčerpatelné zásoby nepoužitého nádobí.

Rampa nad schodištěm obrácená do Cejlu sloužila jako místo pro posezení nad sklenkou dobrého nápoje.

Hlavní sál - okna byla zevnitř zazděna pro potřeby kina, ocelová konstrukce střechy je však dobře patrná dodnes.

Rekonstrukci z 90. let lze označit za povedenou.

Kromě hlavního sálu se v přízemí nachází ještě menší, řekněme s trochou nadsázky, že taneční sál. Jeho stěny jsou zčásti obloženy zrcadly.

V roce 2016 tu hráliy Buty.

V podzemí se i navzdory dezolátnímu stavu budovy, kdy v roce 2022 někdo po provalení vstupních dveří v tržnici dokonce založil požár, dochovaly v takřka provozním stavu dvě bowlingové dráhy.

Případní hráči si nicméně kuželky musí postavit sami. Elektřina tu nejde už od roku 2019.

Podzemní kuchyně umožňovala podávání jednodušších jídel přímo v budově.

Sál vzduchotechniky. Dokud všechny přístorje běžely, byla budova přes svůj pokročilý věk v dobrém stavu. Suchá a čistá.

Pohled z rampy obrácené do Cejlu na hlavní sál a ochoz. Zcela vzadu se nachází půlkruhovité okno do kanceláře vedoucího.

11. října 2019 tu měl koncert zpěvák Raego. Dost možná byl úplně posledním, kdo v Radosti vystupoval. Jeho poněkud šovinistické rapové písně o penězích a dobývání žen se na Cejl vlastně dokonale hodí.

Na jediném místě ze strany do Radlasu byla po roce 2019 druhotná zazdívka tabulkových oken probourána, což vedlo k odhlaení ocelové části konstrukce sálu.

Za zadním půčelím z Vlachy se skrývá schodiště ke kanceláři ředitele.

A to je ona kancelář ředitele či vedoucího budovy. Kdo tady asi sedával v roce 1891? Jak vypadlo promítání v roce 1926 a co se dělo na růžové židli v 90. létech 20. století?

Na závěr nekolik fotek pro srovnání s o deset let staršími budovami tržnice v Rijece.

Dvě zelené haly lemují obě strany ulice Verdieva na ploše mezi původním přístavem a ústím Mrtvého kanálu do moře.

Jižnější z obou budov. Narozdíl od brněnské kopie, nemají originální stavby v průčelí žádná okna.

Totožná konstrukce střechy je v Rijece zřetelná, navíc se světlíkem, který dodává prostoru uvnitř dost světla i na důkladné posouzení kvality prodávaného masa.

Zdroje

1. Đekić, V: Povijest grada Rijeke (1875 - 1900 godina). Dostupné z https://moja-rijeka.eu/rijeka_povijest_1875-1900.html.
2. Národní památkový ústav: Pamítkový katalog: městská tržnice, kino Radost. Dostupné z https://www.pamatkovykatalog.cz/mestska-trznice-18936235.
3. eStránky.cz: Potravní daň na Čáře - „akcíz“. Dostupné z https://dannacarebrno.estranky.cz/.
4. Koplík, M.: Městská tržnice na Cejlu . Dostupné z https://www.martinkoplik.cz/l/mestska-trznice-na-cejlu/.

Komentáře: